11/2011 
|
První listopadový víkend máme v plánu si počkat na západ slunce na samotné Sněžce. Ani nevím, čí to byl nápad, ale bylo to jen vylepšení loňského focení u Krakonoše nad úbočím Kozích hřbetů. Počasí k tomu máme dnes ideální, inverzi s příslibem slunečné a jasné oblohy právě v horských oblastech. Vyrážíme tentokrát z Pece pod Sněžkou a to po zelené značce a lesem stoupající cestě směrem k Chalupě Na Rozcestí. Cesta je prudká a pod mraky je to jak pod pokličkou, lije z nás pot. Šedá obloha nad hlavou ne a ne zmizet. Když už máme pocit, že se rosničky sekly, tak těsně před chalupou se otevře nebe a je nádherně. Dnes kdo tu není, má co závidět. Na Chalupě Na Rozcestí mají od listopadu zavřeno a tak na pivo musíme dál. Výrovka nezklamala a tak zde poobědváme kulajdu, posedíme, popijeme, neboť tušíme, že na Luční Boudě bude plno ( později zjistíme, že jsme měli pravdu ).
Z Výrovky pod hřejícím slunce vystoupáme po asfaltu na hřeben, odkud pak klesneme kousek směrem k Luční Boudě. Máme dost času a tak si zde dopřejeme pauzu a kocháme se okolím. Nemůžeme si navíc nedat místní koláč ;-). Dnes tu není ani tolik rušno v okolí jako obvykle v letních dnech, ale samotná restaurace praská ve švech. Po třetí si to pomalu namíříme přes rašeliniště standardně směrem ke Sněžce. Cesta utíká rychle, míjíme Slaski dom a těší nás, že směrem vzhůru skoro nikdo nejde, jen pár lidí sestupuje. Nemile zavzpomínáme na chvíle, kdy cesta je prakticky ucpána souvislým hadem lidí. Petr nasazuje prventivní ortézu, neb koleno se ozývá. Výstup cestou podél řetězů, mimořádně bez jarního sněhu jak jsme na něj zvyklí, jde svižně a po chvíli jsme na vršku zalitým pozdním sluncem. Sněžka je podruhé letos naše. Odsud jsou úžasné pohledy na vzdouvající se kopce nad šedobělavými mraky, ba přímo celé moře mraků. Zejména na české straně, do Polska se jen tu a tam převalí "bílý had" přes hřeben a rozplyne se. Západ slunce se blíží, připravíme foťáky a čekáme. Nejsme tu sami, stejný nápad má asi desítka nadšenců. Fouká a ochlazuje se, dojde i na čepice. Sám jsem si musel převléci spocené triko, přidat vestu na sebe, abych tu hodinku tady nahoře si řádně v teple vychutnal :-). Dvacet minut lovu záběrů a začíná se stmívat. Balíme naše věci. Lidé taktéž mizí, většinou do nedalekých chat. Po páté sestupujeme jako jedni z posledních a svit měsíce tříštící se bílou oblačností nás doprovodí až k úpatí hory. Zde již musíme jednoznačně nasadit čelovky. Uklízím mokré brýle, orosené při sestupu. Tma jako v pytli a mlha na tři metry. Sestupujeme Obřím Dolem po modré značce. Jde to velmi svižně, cesta je široká a přehledná a my jsme každý vybavený silným světlem, které i místy díky intenzitě osňuje jako se tříští v bélé hmotě :-). Je vlhko a cesta místy dosti klouže. Míjíme starou vodárnu. Před městem ještě posedíme a pověčeříme ze zbytků. Kolem sedmé dorazíme k autu a vyrážíme do Prahy. (TK)
|
