11/2012 
|
Čekali jsme dlouho na vhodné to naše české inverzní počasí, tak aby bylo o víkendu a konečně se v druhé půli měsíce listopadu dočkali. Listopad tedy opět byl ve znamení výstupu na Sněžku a pozorování západu slunce. Letos jedeme ve čtyřech, přidal se k nám Mišák. Jako obyčejně vyrážíme z Pece pod Sněžkou, ale tentokrát po modré do Obřího dolu, pak se stáčíme po žluté na přes Modrý důl na Richterovy boudy. Stále je vysoká oblačnost, jindy se již vyjasní kolem 900m, ale doufáme, že slunce nahoře přeci jenom nakonec bude. Stoupáme prudkým asfaltem na Výrovku, kde si skočíme obligátně na polévku a pivečko. Tady nás nezklamou. Je zde vždy méně lidí a daleko větší klid nežli na Luční boudě, která je na naší plánované cestě opodál. Avšak ani zde, na Výrovce není slunce :-(.
Z Výrovky stoupáme na hřeben ke kapličce. Cestou se najednou otevře modré nebe a slunce rozzáří zbytky přemrzlého sněhu. Otvírají se krásné pohledy do okolí. Po chvíli nadšení, rozradostněni klesáme dolů směrem k Luční Boudě, která je však celá ponořena do bíle oblačnosti. Jako vždy je tu doslova narváno, ale k pivu jsme se probojovali. Udělali zde nový vchod do boudy, což vypadá dobře a je to i praktické. Oddělili zřejmě tak asi restauraci od ubytování. Až bude někdy více času, prozkoumáme to. Bohužel času moc není, západ je dnes dříve oproti loňskému roku a také je výše oblačnost a tak si zde dopřejeme jen malou pauzu a vyrážíme. Směrem ke Sněžce míjíme davy lidí, vracejících se do údolí. Je to logické, jen málokdo bude jako my sestupovat za tmy. Cesta utíká rychle, míjíme Slaski dom, kde začíná pěkně foukat a kolem je jen bílo a zase bílo. Valí se to z Obřího dolu, vítr je zde slušný a mrazivý. Jako obyčejně nás těší, že směrem vzhůru skoro nikdo nejde a jen pár lidí sestupuje. Cesta je místo ledová a tak řádně klouže, ale okolí je bez sněhu a tak traverzujeme jak se dá. Asi v půli stoupání nás olíznou paprpsky zapadajícího slunce, je to nádhera, Mišák který jel s námi poprvé si to opravdu užívá. V půl čtvrté jsme nahoře. Kolem jen pár desítek lidí, pár postávajících čekajících fotografů. Je i dokonce otevřená Poštovna, čehož využil Honza a dal si rychlou kávičku, když jsme na Luční boudě neuspěli. Převlékáme se do teplejšího oblečení a schováme se do závětří, kde čekáme na západ. Nepotrvá to dlouho. Pete si vaří polévku, my fotíme. Přichází tradičních patnáct minut lovu snímků a začíná se stmívat. Lidé pomalu mizí, většinou ve směru řetězů. Šeří se, na úplnou tmu nečekáme. My jdeme dnes dolů po žluté cestou pod lanovkou na Růžohorky. Schodovitě klesáme, po asi dvaceti minutách nasazujeme čelovky a pomalu se boříme do tmy. Cesta místy je opět zledovatělá a tak tu a tam někdo pěkně uklouzne. Úplná tma nás pohltí až s odbočením na zelenou do lesa na Růžohorkách. Zde při sestupu potkáváme i skupinu bez světel, která asi přípravu podcenila. Chvíli se nás drží, ale my máme vysoké tempo a časem se jim ztrácíme. Po půl hodině již vidíme světla. V šest jsme v Peci u auta a po chvíli vyrážíme do Prahy. (TK)
|
